Recenze: FREUD, SIGMUND. Totem a tabu: O podobnostech v životě divocha a neurotika.

FREUD, SIGMUND. Totem a tabu: O podobnostech v životě divocha a neurotika. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1997. 157 s. ISBN 80-86123-01-4.

Sigmund Freud (1856 – 1939) je považován za zakladatele psychoanalýzy. Významně však také přispěl k rozvoji religionistiky. Zabýval se náboženstvím z pohledu psychologie.

Jednou z prvních knih, kde se pokouší vysvětlit původ náboženství, je TOTEM A TABU. První vydání je z roku 1913.

Opírá se zejména o výsledky prací W. R. Smithe (totemismus = první forma náboženství, totemická hostina), Ch. Darwina (první lidé žili v tlupách), J. J. Atkinsona (vůdce tlupy měl nárok na všechny ženy). Čerpá ze své klinické praxe, z pozorování neurotiků a z psychologie dětí.

Jako nejvzdálenější předstupeň vývoje lidstva a pravěkému člověku nejbližší se mu zdají původní obyvatelé Austrálie - nestavějí domy, nechovají zvířata, neznají hrnčířství, … Používá termínu „ubozí nazí kanibalové“.  Zaujalo ho, že tito lidé mezi sebou přísně dodržují zákaz incestních pohlavních vztahů. Mají totemickou soustavu a s ní spojenou exogamii. Panuje zde jakási bázeň před incestem. Podává také příklady této bázně i u jiných primitivních kmenů ve světě.

Upozorňuje, že z hlediska psychoanalýzy je strach z incestu výrazně infantilním rysem, jelikož první sexuální volbu dítě vztahuje na rodiče a neurotik se nedokázal s tímto řádně vyrovnat, stále ho nevědomě ovlivňuje tato incestní fixace libida.

Dále se zabývá pojmem tabu. Vychází z definice, že slovo tabu je na jedné straně posvátné, posvěcené a na druhé straně je hrozivé, nebezpečné, zakázané, nečisté.
Je to určité omezení či zákaz, jemuž se člověk podrobuje a často neví přesně proč a ani po tom nepátrá. Tabu je také pravděpodobně starší než veškeré náboženství.

Ze své praxe zjišťuje autor podobnost tabu s nutkavou neurózou. Uvádí zajímavé příklady a srovnává. Tabu, dle Freuda, vyrůstá na půdě ambivalentního citového vztahu. Úžasně vysvětluje příbuznost tabu a svědomí a vychází mu, že i svědomí je založeno na citové ambivalenci. A velkou roli má vždy nevědomí.

V další kapitole Freud pracuje s pojmy animismu, magie a všemohoucnosti myšlenek. Vychází z definice animismu jako nauky o pojetí duše a dále o duchovních bytostech (dle Tylora). Uvádí, že animismus je prvním myšlenkovým systémem, který vysvětluje podstatu světa. Cituje Schopenhauera, podle kterého je problém smrti vstupem do každé filosofie a i tvorba představ o duši a víra v démony v animismu se odvozují z dojmu, kterým na člověka působí smrt. Spolu s animismem se používá čarodějnictví a magie, které jsou nástrojem sloužícím k ovládání či ovlivňování světa (lidí, zvířat, duchů ...). A opět nachází podobnost magických postupů s chováním nutkavých neurotiků (ochranné magické formule a ochranné formule nutkavé neurózy). Primitivní člověk se domníval, že může pomocí magie ovládnout svět, což ho vedlo k přeceňování, k víře ve všemohoucnost myšlenek, k sebezamilovanosti, k sexuálnímu narcisismu. V animismu člověk přepustil část všemohoucnosti duchům a směřuje postupně k vytvoření náboženství. Duchové jsou podle Freuda jen zrcadlením vnitřních myšlenek do vnějšího světa. Člověk tedy vlastní myšlenky vnímá ve vnějším světě a získává neoprávněně představu, že může ovládat věci kolem sebe.

V poslední části knihy nejprve shrnuje své dosavadní úvahy. Znovu vymezuje totemismus jako prvotní zřízení u všech kultur, popisuje vztah člověka a totemu a jeho chování k totemickému zvířeti a exogamii. Totem (zvíře) je pokládáno za prapředka kmene, dědí se jen v ženské linii, je zákaz zabíjení totemu, je zákaz incestu.

Jaký je původ totemu a exogamie? Freud si myslí, že tuto otázku zatím nikdo uspokojivě nezodpověděl.

Dále uvádí Darwinovu teorii, že člověk žil původně v malých tlupách, v nichž žárlivost nejstaršího a nejsilnějšího samce znemožňovala sexuální promiskuitu. Mladí samci usilují o vůdčí postavení a jsou často z tlupy vypuzeni. Darwin vycházel ze způsobu života primátů. Freud vysvětluje na příkladech z praxe podobnost totemismu s chováním dítěte a jeho infantilních sexuálních zájmů (např. otec = totemické zvíře). Dostává se tak k Oidipovi, k zabití otce a sexuálnímu vztahu s matkou, zde je shoda s hlavními tabu totemismu. Zdá se mu tedy pravděpodobné, že totemismus vznikl na základě oidipovského komplexu.

Freud se přesunuje k totemické hostině, k obětování totemického zvířete. Mezi účastníky hostiny se vytváří posvátné pouto. Jedná se o jakési ztotožnění všech účastníků s totemem a je mezi ně rozložena spoluvina za smrt totemického zvířete při tomto obřadu.

Spojením všech výše zmíněných věcí dochází Freud ke své odvážné teorii. Synové toužili po moci v tlupě a po ženách v tlupě, které náležely pouze otci (vůdčímu samci). Všichni měli k otci ambivalentní vztah. To jim umožnilo se spojit, zabít otce a sníst ho. Tím do nich přešla jeho síla. Po otcově smrti se však projevila lítost a pocit viny. Tak se mrtvý otec stal ještě silnějším než zaživa. Co dříve zakazoval otec, to si nyní zakazovali sami synové. Vyhlásili zákaz zabíjení totemu (otce) a zakázali si styk se ženami v tlupě. Stvořili tak dvě hlavní tabu totemismu ve shodě s oidipovským komplexem. Uctívání totemu je motivováno citově, zákaz žen i prakticky. Docházelo by mezi nimi k vzájemným bojům a nikdo by pravděpodobně neměl tolik síly jako otec, aby mohl ostatní ovládnout a tak by hrozil zánik kmene.

Totemismus se stává první formou náboženství, bůh se postupně vyvinul z totemického zvířete (náhrady otce).

Freud tvrdí, že psychoanalytický výzkum ukazuje, že si člověk tvoří boha podle svého otce, bůh je jakýsi vyšší otec. Otcovský podíl je závažný ve vztahu k ideji boha, ale zároveň autor připouští, že všechny významy božství psychoanalýza vysvětlit nedovede.

Sigmund Freud předkládá, jak se dále náboženství rozvíjelo a dochází až ke Kristovi a vysvětluje, že Ježíš obětoval vlastní život a vykoupil bratry z původního hříchu (otcovraždy). Dal život (svůj) za život (vraždu otce). Freud v tomto skutku vidí, že lidstvo se tak znovu přiznává ke své vině a utvrzuje ho to ve správnosti jím navržené teorie. Uvádí ještě několik argumentů na podporu této teorie, např. existenci davové duše a pokračování psychických procesů v dalších generacích.

Freuda kritizoval W. Schmidt (významný představitel etnologického přístupu k náboženství). Existence pratlupy není etnologicky doložitelná, naopak je prokázána častá existence monogamických vztahů. Výskyt kanibalismu je spíše výjimečný. Totemická hostina není vždy součástí totemického systému. Totemismus také není prvotní fází náboženství.[1]

J. Waardenburg píše: „Sigmund Freud pojímá náboženství jako iluzi – jako
účinnou iluzi – a jeho vznik vysvětluje individuálním vývojem projekcí, které se objevují v dětství.“[2]

Připadá mi, že některé argumenty Freud poněkud násilně roubuje na argumenty jiné, aby mu jeho teorie vycházela. Je také omezen dobovým poznáním. Přesto je úžasné sledovat jeho myšlenkové postupy a odvahu formulovat velmi smělou teorii. Výstižná jsou jeho slova, kterými sice komentuje jinou svou konstrukci, ale myslím, že přesně sedí i na tuto teorii o původu náboženství: „Tato práce se mému kritickému duchu zdá jako tanečnice udržující se v rovnováze na špičce jedné nohy. … Nicméně, kostky jsou vrženy.“[3]

Jeho teorii o vzniku náboženství představenou v této knize jako věřící člověk odmítám. On sám ji ve svých pozdějších knihách korigoval. Přesto nemohu a nechci Sigmundu Freudovi upřít, že byl geniální myslitel a svým celoživotním dílem zbořil mnohé totemy a překročil mnohá společenská tabu.

Použitá literatura

FREUD, SIGMUND. Totem a tabu: O podobnostech v životě divocha a neurotika. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1997. 157 s. ISBN 80-86123-01-4.

SKALICKÝ, KAREL. Po stopách neznámého Boha: náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání. Praha: Aula, 1994. 207 s. ISBN 80-901626-4-9.

WAARDENBURG, JACQUES. Bohové zblízka. Systematický úvod do religionistiky. Brno: Masarykova univerzita & nakladatelství Georgetown, 1994. 163 s. ISBN 80-210-1445-8.

---

[1]    SKALICKÝ, KAREL. Po stopách neznámého Boha: náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání. Praha: Aula, 1994, s. 64.

[2]    WAARDENBURG, JACQUES. Bohové zblízka. Systematický úvod do religionistiky. Brno: Masarykova univerzita & nakladatelství Georgetown, 1994, s.83.

[3]    SKALICKÝ, KAREL. Po stopách neznámého Boha: náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání. Praha: Aula, 1994, s. 71.