Hadí korunka

Staré babičky často povídají o vzácných hadech, kteří mají na svých hlavách korunky. Ten z lidí, kdo korunku získá, má v životě veliké štěstí.

U jednoho lakomého sedláka sloužila dobrosrdečná a zbožná děvečka. Znala vyprávění, že na tomto statku žil velký had, který často v noci velmi krásně zpíval. Dlouhé roky jej však už nikdo nespatřil.

Jednoho dne děvečka přišla do chléva, aby podojila a nakrmila krávy. Uslyšela podivné šustění a syčení a uviděla, jak veliký had vylezl ze svého úkrytu. Zdálo se jí, že had na ni kouká klidně a moudře a zároveň tak, jako by si něco přál. Nalila do misky čerstvé mléko a podala je hadovi. Ten mléko s velkou chutí vypil. Děvečka z toho měla velkou radost a začala hada krmit každý den. Od té doby krávy dávaly více mléka, měly pěknější telata a celému statku se lépe dařilo.

I stalo se, že sedlák nečekaně přišel do chléva a děvečku přichytil, jak dává jíst hadovi. Protože byl velmi lakomý, rozhněval se a křičel na ubohou dívku, jako by rozdala sud mléka. „Ty nešťastnice, tak hospodaříš s mým mlékem? Nestydíš se krmit jedovatou potvoru, která po nocích vysává kravám mléko z vemen? Schválně hada zvykáš, aby sem chodil! Ty jsi určitě čarodějnice a s hadem provádíš kouzla a čáry!"

Ubohá děvečka se dala do pláče, ale sedlák nedbal: „Kliď se z mého domu, zlodějko a čarodějnice! Seber si svoje věci a zmiz!"

Nešťastná dívka šla do komůrky a svázala si do ranečku své věci. Potom smutně odcházela přes dvůr vstříc nejistotě. V tom zabučela její nejmilejší kráva. Sedlák mezi tím odjel na pole a děvečka tedy vešla do chléva a loučila se s pláčem se zvířaty.

Znenadání vylezl i had ze své díry. „S Bohem, hade milý, už tě nebude mít kdo krmit." Had se vztyčil, jako by chtěl vložit hlavu na její rameno a dívce spadla do ruky malá zářivá korunka. Had s krátkým zasyčením zmizel ze chléva.

Dívka smutně odešla ze statku a přitom nevěděla, jak je bohatá. Neznala vlastnosti korunky. Kdo ji nosí u sebe, tomu se vše daří a všichni ostatní ho mají rádi.

Za vesnicí potkal děvče rychtářův syn, kterému nedávno umřel otec. Mladíkovi se dívka hned zalíbila a dal se s ní do řeči. Pověděla mu, kdo je a proč opouští ves.

Mladý rychtář jí poslal ke své matce a ta ji na synovo přání nechala v domě. Večer, když se všichni ze statku sešli, dívka na výzvu vedla modlitbu. Všem se zdálo, jako by její slova vycházela z úst anděla a všichni byli mocně dojatí. Nová služka se lidem zalíbila a brzy si na statku získala přízeň všech.

Sedlák se do dívky zamiloval a také jí se mladík velmi líbil. Jednoho večera ji syn přivedl před svou matku: „Milá maminko, požehnejte nám - buď pojmu za manželku tuto dívku, nebo nechci žádnou jinou. Okouzlila mě."

„Okouzlila nás všechny," řekla matka, „je zbožná, krásná a ctnostná. Ve jménu Páně žehnám tobě i jí, a mileráda ji přijímám za nevěstu."

Tak se chudá děvečka stala bohatou selkou a milovanou manželkou. Lakomému sedlákovi, který ji vyhnal, vedlo se velmi zle. Opustilo ho štěstí, musel postupně prodat svůj majetek i svá pole. Vše od něj koupil mladý rychtář. A dívka se ve starém chlévě shledala opět se svými oblíbenými kravami, které objímala a hladila. Od té doby se o ně vždy starala.

A jednoho dne znovu spatřila hada. Vytáhla korunku z kapsy a řekla hadovi: „Jsem moc ráda, že jsi opět přišel. Teď budeš dostávat mléka, kolik budeš chtít. Tady máš svou korunku, moc ti děkuji a vracím ji, přinesla mi velké štěstí. Teď už ji nepotřebuji, jsem šťastná láskou a nic mi nechybí."

Velký had si vzal zpět svou korunku a bydlel zase ve chlévě. Na statku mladé selky se usídlilo blaho, mír a Boží požehnání.

 

Upraveno a převyprávěno podle knihy: Vybrané báchorky české i jinokrajné. 3. změn. vyd. Praha: Alois Hynek, [1910]. 190 s.

Existence zla ve světě - řešení G. W. Leibnize

„Pokud Bůh existuje, jak to, že dopouští zlo ve světě?"
 

Na tuto otázku poskytl známou odpověď i slavný matematik a filozof Leibniz (1646-1716)[1]. Připomeňme si, jak problém zla řeší. Jde čistě filozofickou cestou, tedy postupuje přísně logicky, používá jen rozumové argumenty a záměrně vylučuje víru a Zjevení. 

V úvodu své knihy Teodicea si stanovuje smělý cíl: „Pokud jde o původ zla se zřetelem k Bohu, podám obranu Božích dokonalostí, která ukáže nejen jeho svatost, spravedlnost a dobrotu, nýbrž také jeho velikost, moc a nezávislost. Ukážu, jak je možné, že vše závisí na Bohu, že Bůh spolupůsobí s veškerou činností tvorů, že dokonce, chcete-li, neustále tvory tvoří, a že přesto není původcem hříchu, a ukážu přitom, jak máme chápat privativní povahu zla. A co více: ukážu, že zlo má jiný zdroj než Boží vůli, a proto můžeme o zlu viny právem říci, že Bůh ho nechce, nýbrž jen připouští. Ukážu však také, a to je nejdůležitější, že Bůh mohl připustit hřích a bídu, a dokonce při nich spolupůsobit a přispívat k nim bez újmy na své vlastní svrchované svatosti a dobrotě, třebaže absolutně řečeno se mohl veškerému tomuto zlu vyhnout." 

 

Vidí dva zásadní problémové okruhy, které se pojí s vysvětlením existence zla.

Je to zaprvé svoboda člověka. Nakolik člověk může svobodně jednat? Protože pokud člověk svobodný není a jeho činy jsou Bohem předurčeny, pak člověk nemůže nést za své činy odpovědnost.

Druhým problémem je jednání Boha. Zdá se, že má velký podíl na existenci zla, a to i v případě, že člověk je svobodný a může také činit zlo. A to se neslučuje s vlastnostmi Boha, který je dobrý.

Když Bůh ví o všem, co se stane, proč staví člověka do situace, kterou člověk nezvládne a podlehne? Například prvotní hřích, který má za následek, že si jej dědičně nese každý člověk.

Lebniz si myslí, že tyto problémy a pochybnosti jsou spojeny zejména s falešnou představou lidí o Bohu. Jeví se jim jako despotický vládce s neomezenou mocí, neschopný lásky - nezáleží mu na ní. Neznají dokonalosti Boha, jejichž osvícené poznání přináší lidem štěstí a jsou pak schopni Boha milovat, opětovat jeho lásku, která je v něm v míře nejvyšší.

Bůh je prvním důvodem věcí. Hledáme-li důvod existence světa, který je úplným souhrnem nahodilých věcí a jejich existence není nutná (a svět by mohl být i jiný), musíme ho hledat v podstatě, která má svou existenci v sobě nutně. Z toho také plyne, že podstata je věčná, má rozum, vůli a moc (určuje vztahy mezi existencemi věcí a tím i existenci tohoto světa, který volí z nekonečného počtu možných jiných světů). Moc má vztah k bytí, rozum k pravdě, vůle k dobru. Ve vztahu k nejsvětější Trojici lze říci, že moc patří k Otci, moudrost (rozum) k Synu a vůle k Duchu svatému. Podstata musí být nekonečná a naprosto dokonalá (vztahuje se ke všemu, co je možné).  A jelikož vše je navzájem spojeno, lze předpokládat pouze jednu podstatu.

Tato naprosto dokonalá podstata nemohla nezvolit to, co je nejlepší. Bůh tedy stvořil nejlepší možný svět. A to dle principů předzjednané harmonie. Zlo je často příčinou dobra. Tak i množství zla bylo přesně zvoleno pro větší dobro a pro nejlepší možný svět. Menší zlo je vlastně určitým dobrem a stejně tak je menší dobro určité zlo, pokud je překážkou většího dobra. V existenci světa jsou dílčí nedokonalosti, které však napomáhají úplné dokonalosti celku.

V této souvislosti uvádí Origenův († 253) názor: „Dobro ve svůj čas nabude vrchu ve všem a všude a všichni rozumní tvorové, i zlí andělé, se nakonec stanou svatými a dosáhnou blaženosti."
 

Pokud uvažujeme svět jako nekonečný vesmír, jeví se nám náhle existence zla na naší Zemi jako nepatrná částečka všeho stvořeného.

Zlo můžeme chápat metafyzicky (nedokonalost), fyzicky (utrpení) a morálně (hřích). Fyzické a morální zlo není nutně, ale je možně na základě věčných pravd.

Veškeré dobro o sobě chce Bůh předchůdně. To, co je nejlepší, chce jako cíl následně. Fyzické zlo chce někdy jako prostředek. Morální zlo pouze připouští jako hypotetickou nutnost, která toto zlo svazuje s tím, co je nejlepší.

Bůh nestvořil člověka dokonalým, neboť pokud by jej takto stvořil, stvořil by Boha. Vede jej však k dokonalosti a na vnímavosti člověka záleží, jak je například náchylný k hříchu. Neboli: dostatek vnímavosti nás otevírá dobru a zlo přichází z nedostatku vnímavosti dobra, Božího působení. A souvisí to i s lidskou svobodou, s jeho rozhodováním.

Je tu také otázka budoucích událostí. Je jisté, že budoucí událost bude, stejně jako je jisté, že minulá událost byla. Bůh předem ví, co nastane - je neomylný. Jak je to potom s naší svobodou? Ano, jsme svobodni ve svém rozhodování, ale vždy jsme nějak ovlivněni různými okolnostmi (aniž si je často uvědomujeme). A Bůh ví, jak se rozhodneme, což ale neubírá nic naší svobodě. Tedy: Bůh předem ví, co se svobodně stane a podle toho volí uspořádání věcí, uspořádání světa. Tudíž záleží i na rozhodování člověka, který svobodně ovlivňuje svou budoucnost. Pokud volí cestu k dokonalosti, k Bohu, musí se snažit jednat spravedlivě, morálně zodpovědně, jít cestou dobra.

Dokonalá moudrost Boha mu samotnému ukazuje nejlepší způsob uplatňování jeho dokonalé dobroty. Zlo, které z toho může vzejít, je jen nevyhnutelný následek toho, co je nejlepší. A Leibniz dodává: „Připouštět zlo, jak to činí Bůh, je největší dobrota." Pokud se v dokonalém a nejlepším možném Božím díle vyskytne fyzické a morální zlo, je to proto, že jinak by došlo k ještě většímu zlu anebo slouží pro větší dobro.

Autor uvádí také nádherný příklad, jak člověk může posuzovat a vnímat Boží jednání a dílo. Používá slova Sokrata († 399 př. Kr.), který hodnotil spisy Hérakleita: „To, čemu z nich rozumím, se mi líbí, a myslím, že ostatní by se mi líbilo neméně, kdybych tomu rozuměl."

Toto je tedy ve zkratce řešení velkého myslitele Gottfrieda Wilhelma Leibnize.

 

[Zpracováno dle: LEIBNIZ, Gottfried Wilhelm. Theodicea: pojednání o dobrotě Boha, svobodě člověka a původu zla. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 413 s. Knihovna novověké tradice a současnosti; sv. 41. ISBN 80-7298-094-7.]

 

Poznámky:

[1] Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646-1716) byl velký německý filosof, matematik, teolog, vědec, historik, právník a diplomat. Bývá považován za posledního polyhistora (znalec mnoha vědních oborů, člověk s mnohostranným vzděláním).

 

Platónovo podobenství o jeskyni

Platón je velkým řeckým filozofem starověku. Narodil se roku 427 př. Kr. v přední athénské rodině. Ve 20 letech se seznámil se Sokratem, který jej velmi ovlivnil a stal se jeho nejslavnějším žákem. Po Sokratově smrti cestoval po řeckých koloniích, byl v Syrakusách, uvažuje se, že navštívil Egypt a snad i Indii. Po návratu do Athén založil filozofickou školu, kde bezplatně vyučoval. Zemřel ve věku 80 let.[1]

Zachovaly se nám jeho dialogy, ve kterých zachycuje svou filozofii. Nejrozsáhlejším spisem je Ústava, ve které pojednává o spravedlnosti a na které pracoval mnoho let ve svém zralém věku.[2]

V tomto článku se budeme věnovat úryvku z tohoto spisu, konkrétně podobenství o jeskyni. Toto podobenství je patrně obecně nejznámější z celého Platónova učení. Pokusíme se zamýšlet nad jednotlivými částmi podobenství a nad tím, jak toto podobenství může promlouvat k současnému člověku.

Opět se jedná o formu dialogu, kdy Sokrates vysvětluje Glaukónovi, Adeimantosovi a dalším přítomným své myšlenky. Stavba jednotlivých částí myšlenek dialogu je postupná, uvádí příklady, které si od účastníků nechává potvrzovat a následně tyto části – příklady propojí.

V části 514 a – c nás uvádí do jeskyně a staví kulisy svého podobenství. Vchod do jeskyně, poté oheň, zídka a před ní chodící lidé nosící různé předměty a spoutaní lidé schopní hledět jen před sebe a vidět jen stíny věcí a slyšet ozvěnu hlasů.

Popisuje tak vlastně náš konkrétní svět, kdy jsme schopni vnímat jen omezeně, jen stíny pravdy. K poznání pravdy používáme jen naše smysly, máme omezený rozhled, ale jsme přesvědčeni o tom, že toto naše poznání je jediné možné a pravdivé.

Pokračuje upřesněním, jak přesně tito uvěznění lidé vnímají a jak si mezi sebou navzájem sdělují své poznatky o pozorování světa, který je jim přístupný. Dávají viděným stínům jména a považují je za skutečné předměty. Ozvěnu hlasu odrážející se od stěny přiřazují také konkrétním stínům (část 515 a - c).

Je to stejné omezené vnímání jako dnes, kdy se člověk spokojí jen se svým smyslovým poznáním, s tím, co čte v novinách a vidí v televizi či na internetu - přijímá jemu předkládaný obraz světa a jelikož jej většinově přijímá i jeho okolí, neklade si otázky, nakolik je tento obraz světa pravdivý.

V 515 d - 516 c ukazuje, jak člověk může nabýt opravdového poznání. Jeden z uvězněných je odpoután a otočen ke světlu. Cítí bolest, dělají se mu mžitky. První kontakt s realitou je pro něj velmi nepříjemný a zpočátku se mu tento nový svět zdá méně reálný, než na který byl zvyklý, v kterém žil. Ale jeho úplné poznání teprve začíná, je vyveden před jeskyni a zde se střetává s ostrým slunečním svitem. Je otřesen, teprve pomalým postupným zvykáním je schopen po krůčcích poznávat venkovní svět a až nakonec může rozeznávat vzájemné vztahy a souvislosti mezi věcmi.

Stejně jako nyní, je-li člověk konfrontován s jiným světonázorem, s jinými myšlenkami, které boří jeho dosavadní svět, jeho zvyky a zkušenosti, je první reakci zásadní odpor, jakýsi šok, kterým si člověk brání své dosavadní jistoty a bojí se pustit na tenký led neznáma - do světa neprozkoumaného. Jen zvolna připouští tyto nové možnosti a až když se mu začnou spojovat do souvislostí, může prohlédnout a zkoumat tuto novou rovinu bytí.

V odstavcích 516 d - 517 a se tento prozřený člověk zamýšlí nad svými soudruhy a připadá si šťastnější, bohatší o poznání, kterého se mu dostalo. Zjišťuje, že hodnoty, které byly uznávány v jeho předchozím světě (nejbystřejší rozeznávání stínů, ...), které byly jeho společností vysoko hodnoceny a oceňovány, neznamenají pro něj nic - on již překročil stíny,  je vidoucí. Jeho zpětný návrat k původnímu životu je již vyloučen. A pokud se o to přece pokusí, již se nezačlení, stane se terčem posměchu a dokonce se jeví ostatním méněcenným, zmateným, hloupým. Jeho poznání pro ně nemá význam, nestojí za nic a jen je více utvrdí v jejich pohledu na svět.

S tím se také hojně setkáváme v dnešním světě, kdy je například nejvíce ceněna ekonomická úspěšnost za každou cenu, bez ohledu na dlouhodobou neudržitelnost, bez ohledu na životní prostředí, bez ohledu na spokojenost člověka, který se svou činností na tomto modelu podílí. Z osobních vlastností jsou vyzdvihovány dravost, „tah na branku“, různé formy sobectví, neustále se zvyšující výkonnost a jsou upozaďovány hodnoty, na kterých stojí správný a šťastný život – například láska k sobě i druhým, schopnost pomáhat druhým – zejména slabším, skromnost a pokora. A člověk, který dnes žije a prosazuje tyto správné hodnoty, se může jevit většinové konzumní společnosti jako pomatený, nerozumný a bláhový.

Dále se již Platón dostává ke svému učení o idejích (517 b – c). Za nejvyšší ideu pokládá ideu dobra, která nejenže je původcem krásy a pravdy, ale poskytuje lidem pravdivé poznání a rozum. Je nejvyšším poznáním. K účasti na ideji dobra, na jejím poznání pomůže člověku jeho správné jednání v soukromí i navenek.  Duše člověka, který poznává a jedná správně, chce směřovat vzhůru – přiblížit se a vstoupit do světa dokonalosti, do světa idejí.

Platónovu ideu dobra můžeme chápat jako jediného Boha, který je tím nejvyšším a nejlepším, k čemu člověk může směřovat a snažit se jej poznávat. V tomto smyslovém světě jej však nikdy nemůže poznat cele, stejně jako v Platónově světě idejí spatřuje jen odlesky dokonalosti. Teprve až se duše navrátí do světa idejí, má nezkreslený pohled na dokonalost nejvyšší ideje.  Tak i člověk dospívá k opravdovému poznání Boha až po své smrti, až nahlédne do „světa idejí“, samozřejmě pouze v rámci svých lidských možností. Ve svém životě se jen může snažit, co nejvíce se Bohu přibližovat.

Potom se Platón znovu zabývá člověkem, který poznal a vrací se do světa obyčejného, který již pro něj ztrácí na půvabu, zdá se ostatním směšný, protože ještě neumí své poznání využít v rámci obvyklého světa a neumí své poznání sdělit ostatním tak, aby i oni pochopili. On sám je zmatený, stejně tak i jeho duše. Ale již, na rozdíl od ostatních, umí rozeznat, která duše je zmatena svým poznáním a která duše je zmatena svou nevědomostí (517 e – 518 c).

Opět i dnes poznáváme, kdy jsme konfrontováni s každodenní realitou, jak vlastně naložit se svým poznáním, jak jej včlenit do našich životů, případně své přesvědčení sdělit srozumitelně i ostatním. Teprve, když se srovnáme sami v sobě, jsme schopni žít nový život poznání.

Člověk a jeho duše soustředěným a postupným rozumovým poznáváním dosahuje nejvyššího poznání, poznání samotného dobra (518 d).

Člověk se svým životním poznáváním, svými rozumovými schopnostmi, svou vírou přibližuje k tomu nejvyššímu poznání - k Bohu.

Platón ve svém podobenství o jeskyni vysvětluje rozdíl mezi rozumovým a smyslovým poznáním. A také, že pokud chce člověk poznat pravdu, má ve svém životě správně jednat. Poznání člověk nedosáhne jen prostým učením se známých pouček a spoléháním se na to, co vnímá svými smysly, ale hledáním různých zdrojů informací a jejich tříděním, hledáním různých souvislostí, kritickým myšlením.

Platón staví své podobenství na symbolech tmy, stínu a světla. Tma a stín symbolizuje lidskou nevědomost a světlo lidské poznání pomocí rozumu. Světlo osvětluje náš svět a umožňuje nám vidět, poznávat. Zdůrazňuje také pozvolné poznávání, pokud se člověku zjeví veškeré poznání naráz, je zaskočen a není schopen pochopit hloubku poznání, které mu bylo zjeveno.

Platón se v tomto podobenství také opírá o své učení o idejích, kdy duše člověka se rozpomíná na svět idejí, ze kterého přišla do tohoto těla a do tohoto světa se po smrti znovu navrací. Svět idejí je podle Platóna svět dokonalý, svět nadsmyslového vnímání, kde je vše stálé a trvalé. Naopak náš svět, je světem smyslovým, nedokonalým, podléhající změnám a zániku.

Platónovo podobenství o jeskyni je i po více než dvoutisících let stále aktuální a dnešní člověk v něm může nalézat mnoho analogií s životem současným a může mu být i inspirací, jak směřovat svůj osobní i společenský život.

 Použitá literatura

PLATÓN. Ústava. 2. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996. 359 s. Oikúmené. Platónovy spisy; 18. ISBN 80-86005-28-3.

STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Vydání 8., V KNA 2. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, ©2000. 653 s. Studium; sv. 2. ISBN 978-80-7195-206-0.

---

[1] STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Vydání 8., V KNA 2. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. Str. 117 – 119.

[2] STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Vydání 8., V KNA 2. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. Str. 119.

Recenze: FREUD, SIGMUND. Totem a tabu: O podobnostech v životě divocha a neurotika.

FREUD, SIGMUND. Totem a tabu: O podobnostech v životě divocha a neurotika. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1997. 157 s. ISBN 80-86123-01-4.

Sigmund Freud (1856 – 1939) je považován za zakladatele psychoanalýzy. Významně však také přispěl k rozvoji religionistiky. Zabýval se náboženstvím z pohledu psychologie.

Jednou z prvních knih, kde se pokouší vysvětlit původ náboženství, je TOTEM A TABU. První vydání je z roku 1913.

Opírá se zejména o výsledky prací W. R. Smithe (totemismus = první forma náboženství, totemická hostina), Ch. Darwina (první lidé žili v tlupách), J. J. Atkinsona (vůdce tlupy měl nárok na všechny ženy). Čerpá ze své klinické praxe, z pozorování neurotiků a z psychologie dětí.

Jako nejvzdálenější předstupeň vývoje lidstva a pravěkému člověku nejbližší se mu zdají původní obyvatelé Austrálie - nestavějí domy, nechovají zvířata, neznají hrnčířství, … Používá termínu „ubozí nazí kanibalové“.  Zaujalo ho, že tito lidé mezi sebou přísně dodržují zákaz incestních pohlavních vztahů. Mají totemickou soustavu a s ní spojenou exogamii. Panuje zde jakási bázeň před incestem. Podává také příklady této bázně i u jiných primitivních kmenů ve světě.

Upozorňuje, že z hlediska psychoanalýzy je strach z incestu výrazně infantilním rysem, jelikož první sexuální volbu dítě vztahuje na rodiče a neurotik se nedokázal s tímto řádně vyrovnat, stále ho nevědomě ovlivňuje tato incestní fixace libida.

Dále se zabývá pojmem tabu. Vychází z definice, že slovo tabu je na jedné straně posvátné, posvěcené a na druhé straně je hrozivé, nebezpečné, zakázané, nečisté.
Je to určité omezení či zákaz, jemuž se člověk podrobuje a často neví přesně proč a ani po tom nepátrá. Tabu je také pravděpodobně starší než veškeré náboženství.

Ze své praxe zjišťuje autor podobnost tabu s nutkavou neurózou. Uvádí zajímavé příklady a srovnává. Tabu, dle Freuda, vyrůstá na půdě ambivalentního citového vztahu. Úžasně vysvětluje příbuznost tabu a svědomí a vychází mu, že i svědomí je založeno na citové ambivalenci. A velkou roli má vždy nevědomí.

V další kapitole Freud pracuje s pojmy animismu, magie a všemohoucnosti myšlenek. Vychází z definice animismu jako nauky o pojetí duše a dále o duchovních bytostech (dle Tylora). Uvádí, že animismus je prvním myšlenkovým systémem, který vysvětluje podstatu světa. Cituje Schopenhauera, podle kterého je problém smrti vstupem do každé filosofie a i tvorba představ o duši a víra v démony v animismu se odvozují z dojmu, kterým na člověka působí smrt. Spolu s animismem se používá čarodějnictví a magie, které jsou nástrojem sloužícím k ovládání či ovlivňování světa (lidí, zvířat, duchů ...). A opět nachází podobnost magických postupů s chováním nutkavých neurotiků (ochranné magické formule a ochranné formule nutkavé neurózy). Primitivní člověk se domníval, že může pomocí magie ovládnout svět, což ho vedlo k přeceňování, k víře ve všemohoucnost myšlenek, k sebezamilovanosti, k sexuálnímu narcisismu. V animismu člověk přepustil část všemohoucnosti duchům a směřuje postupně k vytvoření náboženství. Duchové jsou podle Freuda jen zrcadlením vnitřních myšlenek do vnějšího světa. Člověk tedy vlastní myšlenky vnímá ve vnějším světě a získává neoprávněně představu, že může ovládat věci kolem sebe.

V poslední části knihy nejprve shrnuje své dosavadní úvahy. Znovu vymezuje totemismus jako prvotní zřízení u všech kultur, popisuje vztah člověka a totemu a jeho chování k totemickému zvířeti a exogamii. Totem (zvíře) je pokládáno za prapředka kmene, dědí se jen v ženské linii, je zákaz zabíjení totemu, je zákaz incestu.

Jaký je původ totemu a exogamie? Freud si myslí, že tuto otázku zatím nikdo uspokojivě nezodpověděl.

Dále uvádí Darwinovu teorii, že člověk žil původně v malých tlupách, v nichž žárlivost nejstaršího a nejsilnějšího samce znemožňovala sexuální promiskuitu. Mladí samci usilují o vůdčí postavení a jsou často z tlupy vypuzeni. Darwin vycházel ze způsobu života primátů. Freud vysvětluje na příkladech z praxe podobnost totemismu s chováním dítěte a jeho infantilních sexuálních zájmů (např. otec = totemické zvíře). Dostává se tak k Oidipovi, k zabití otce a sexuálnímu vztahu s matkou, zde je shoda s hlavními tabu totemismu. Zdá se mu tedy pravděpodobné, že totemismus vznikl na základě oidipovského komplexu.

Freud se přesunuje k totemické hostině, k obětování totemického zvířete. Mezi účastníky hostiny se vytváří posvátné pouto. Jedná se o jakési ztotožnění všech účastníků s totemem a je mezi ně rozložena spoluvina za smrt totemického zvířete při tomto obřadu.

Spojením všech výše zmíněných věcí dochází Freud ke své odvážné teorii. Synové toužili po moci v tlupě a po ženách v tlupě, které náležely pouze otci (vůdčímu samci). Všichni měli k otci ambivalentní vztah. To jim umožnilo se spojit, zabít otce a sníst ho. Tím do nich přešla jeho síla. Po otcově smrti se však projevila lítost a pocit viny. Tak se mrtvý otec stal ještě silnějším než zaživa. Co dříve zakazoval otec, to si nyní zakazovali sami synové. Vyhlásili zákaz zabíjení totemu (otce) a zakázali si styk se ženami v tlupě. Stvořili tak dvě hlavní tabu totemismu ve shodě s oidipovským komplexem. Uctívání totemu je motivováno citově, zákaz žen i prakticky. Docházelo by mezi nimi k vzájemným bojům a nikdo by pravděpodobně neměl tolik síly jako otec, aby mohl ostatní ovládnout a tak by hrozil zánik kmene.

Totemismus se stává první formou náboženství, bůh se postupně vyvinul z totemického zvířete (náhrady otce).

Freud tvrdí, že psychoanalytický výzkum ukazuje, že si člověk tvoří boha podle svého otce, bůh je jakýsi vyšší otec. Otcovský podíl je závažný ve vztahu k ideji boha, ale zároveň autor připouští, že všechny významy božství psychoanalýza vysvětlit nedovede.

Sigmund Freud předkládá, jak se dále náboženství rozvíjelo a dochází až ke Kristovi a vysvětluje, že Ježíš obětoval vlastní život a vykoupil bratry z původního hříchu (otcovraždy). Dal život (svůj) za život (vraždu otce). Freud v tomto skutku vidí, že lidstvo se tak znovu přiznává ke své vině a utvrzuje ho to ve správnosti jím navržené teorie. Uvádí ještě několik argumentů na podporu této teorie, např. existenci davové duše a pokračování psychických procesů v dalších generacích.

Freuda kritizoval W. Schmidt (významný představitel etnologického přístupu k náboženství). Existence pratlupy není etnologicky doložitelná, naopak je prokázána častá existence monogamických vztahů. Výskyt kanibalismu je spíše výjimečný. Totemická hostina není vždy součástí totemického systému. Totemismus také není prvotní fází náboženství.[1]

J. Waardenburg píše: „Sigmund Freud pojímá náboženství jako iluzi – jako
účinnou iluzi – a jeho vznik vysvětluje individuálním vývojem projekcí, které se objevují v dětství.“[2]

Připadá mi, že některé argumenty Freud poněkud násilně roubuje na argumenty jiné, aby mu jeho teorie vycházela. Je také omezen dobovým poznáním. Přesto je úžasné sledovat jeho myšlenkové postupy a odvahu formulovat velmi smělou teorii. Výstižná jsou jeho slova, kterými sice komentuje jinou svou konstrukci, ale myslím, že přesně sedí i na tuto teorii o původu náboženství: „Tato práce se mému kritickému duchu zdá jako tanečnice udržující se v rovnováze na špičce jedné nohy. … Nicméně, kostky jsou vrženy.“[3]

Jeho teorii o vzniku náboženství představenou v této knize jako věřící člověk odmítám. On sám ji ve svých pozdějších knihách korigoval. Přesto nemohu a nechci Sigmundu Freudovi upřít, že byl geniální myslitel a svým celoživotním dílem zbořil mnohé totemy a překročil mnohá společenská tabu.

Použitá literatura

FREUD, SIGMUND. Totem a tabu: O podobnostech v životě divocha a neurotika. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1997. 157 s. ISBN 80-86123-01-4.

SKALICKÝ, KAREL. Po stopách neznámého Boha: náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání. Praha: Aula, 1994. 207 s. ISBN 80-901626-4-9.

WAARDENBURG, JACQUES. Bohové zblízka. Systematický úvod do religionistiky. Brno: Masarykova univerzita & nakladatelství Georgetown, 1994. 163 s. ISBN 80-210-1445-8.

---

[1]    SKALICKÝ, KAREL. Po stopách neznámého Boha: náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání. Praha: Aula, 1994, s. 64.

[2]    WAARDENBURG, JACQUES. Bohové zblízka. Systematický úvod do religionistiky. Brno: Masarykova univerzita & nakladatelství Georgetown, 1994, s.83.

[3]    SKALICKÝ, KAREL. Po stopách neznámého Boha: náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání. Praha: Aula, 1994, s. 71.